Číslo paragrafu: 1083

Tak je pochopitelný dvojí rozměr křesťanské liturgie jako odpověď víry a lásky na „duchovní požehnání“, kterým nás obdařuje Otec. Z jedné strany církev, spojená se svým Pánem „v Duchu svatém“, děkuje Otci za „jeho nevýslovný dar“ (2 Kor 9,15) klaněním, chválou a díkůvzdáním. Z druhé strany církev nepřestává až do úplného dovršení Božího plánu přinášet Otci „oběť vlastních darů“ a naléhavě prosit, aby seslal Ducha svatého na tyto dary, na církev samu, na věřící a na celý svět k tomu, aby skrze společenství smrti a vzkříšení Krista Velekněze a mocí Ducha svatého tato božská požehnání přinášela plody života ke chvále a slávě jeho milosti.