Číslo paragrafu: 2218

Čtvrté přikázání připomíná dětem, které dospěly, jejich odpovědnost vůči rodičům. Podle svých možností jím mají hmotně i morálně pomáhat v letech jejich stáří a v době nemoci, osamocení nebo nouze. Ježíš tuto povinnost vděčnosti připomíná. „Neboť Pán chtěl, aby otec byl od dětí ctěn, a potvrdil právo matky u potomstva. Kdo ctí otce, usmiřuje své hříchy, kdo si váží matky, jako by sbíral poklady. Kdo ctí otce, dočká se radosti na vlastních dětech a bude vyslyšen, když se modlí. Kdo ctí otce, bude dlouho žít, kdo poslouchá otce, občerstvuje svou matku“ (Sir 3,2-6). „Synu, ujmi se svého otce, když zestárne, a netrap ho, dokud je živ. Slábne-li mu rozum, ber na něj ohled a nepohrdej jím, když ty jsi v plné síle … Kdo opustí otce, je jako rouhač, kdo se oboří na matku, je Pánem proklet“ (Sir 3,12-13.16).