Číslo paragrafu: 472

Lidská duše, kterou Boží Syn přijal, je obdařena opravdovým lidským poznáním. To tudíž nemohlo být samo ze sebe neomezené: bylo získáváno v historických podmínkách jeho existence, v prostoru a čase. Proto Boží Syn mohl v okamžiku, kdy se stal člověkem, vzít na sebe to, že bude „prospívat moudrostí, věkem a oblibou,“ (Lk 2,52), a dokonce i potřebu získávat znalosti po lidském způsobu na základě zkušenosti. To odpovídalo skutečnost jeho dobrovolného ponížení, že „vzal na sebe přirozenost služebníka“ (Flp 2,7).