Kristův pobyt v hrobě je skutečným poutem mezi stavem předvelikonočního Krista, podrobeného utrpení, a jeho nynějším oslaveným stavem Zmrtvýchvstalého. Tatáž osoba „Živého“ může říci: „Byl jsem mrtev, a hle — jsem živ na věky věků“ (Zj 1,18). „Bůh [Syn] nezabránil smrti, aby oddělila duši od těla, jak tomu přirozeně dochází, ale znovu je spolu spojil vzkříšením, aby tak byl sám ve své osobě místem setkání smrti a života tím, že v sobě zastavil rozklad přirozenosti způsobený smrtí, a sám se stal příčinou spojení pro obě oddělen é části.“